Na začátku letošního roku měl tým paměti národa, který se podílí na vytváření expozic Institutů Paměti národa v Pardubicích a Brně, možnost navštívit norský památník Falstad Centre.

Falstad Center a Falstad Museum jsou pamětním místem v Ekne v Norsku. Nadace Falstad Centre byla založena v srpnu 2000 jako národní centrum pro vzdělávání a dokumentaci historie věznění za druhé světové války, mezinárodního humanitárního práva a lidských práv. Instituce disponuje také bohatou muzejní sbírkou, která se postupně rozrůstala od založení prvního Falstadského muzea v roce 1985. Od roku 2006 je centrum v budově, která byla kdysi hlavní budovou tábora SS Falstad. Od té doby probíhají rozsáhlé práce na rozvoji bývalého táborového areálu jako památné krajiny.

S panem Sebastianem Kleinem, který je ve Falstadu zodpovědný za školní vzdělávací programy si povídala vedoucí vzdělávacího oddělení Post Bellum, Magdaléna Benešová.

Právě se nacházíme ve vašem vzdělávacím centru. Můžete nám přiblížit, jaké přístupy ke vzdělávání zde uplatňujete?

Tohle je dílna, která tu bývala i v době, kdy byl v této budově chlapecký internát, byla tu během 2. světové války, kdy to tady coby
Strafgefangenenlager pro politické vězně ovládalo SS, a byla tu i po válce. Jen tu dnes panuje velmi odlišný režim. Tuto místnost a její aktivity jsme navrhli tak, aby se studenti seznámili s různými příběhy vězňů. Je tu celá škála různých narativů, od těch většinových, které se týkají té největší skupiny vězňů, norských odbojářů a partyzánů, přes ty menšinové, jakými byli třeba jugoslávští vězni z Východní Evropy nebo zajatí ruští vojáci a partyzáni; to byla asi ta největší skupina z těch menšinových.

Další úhly pohledu tu zastupují příběhy Židů nebo žen, kteří tu buď byli věznění, nebo se jednalo o obyvatele blízkého okolí, kteří nějakým způsobem pomáhali. Jedním z cílů této expozice je tedy ukázat studentům, jak různorodá tato historie je. Díky té škále různých hlasů by měli získat představu, že tu byli vězněni a vražděni různí lidé, nejen jedna skupina, nejen lidé židovského původu. Zvláště mladší studenti se mylně domnívají, že všichni vězňové, kteří se sem dostali, byli Židé. Takže i když to může znít banálně, jedním z našich důležitých úkolů je říci zcela jasně, že taková představa není historicky přesná.

Ale dalším cílem, kterého jsme chtěli dosáhnout z hlediska vzdělávání, je prožitek. Chtěli jsme, aby během těch čtyř hodin, které tady studenti stráví, spoluprožili příběhy vězněných. Proto je ten prostor navržený takto, s magnetickými tabulemi, za použití metod vertikálního učení a pohybu. Máme tu nějaká smíšená média, ale žádné obrazovky. Většina expozice je analogová, ale máme tu i nějaké nahrávky vycházející z přepisů rozhovorů s vězni.

Jaký je tedy postup? Třída sem přijde a společně pak plní nějaké úkoly, nebo mají nějakého průvodce a vedení?

Při práci v budově je rozdělujeme do skupinek maximálně po třech studentech a dostávají různé úkoly týkající se jednotlivých témat. Když shromáždí informace z jednotlivých audio zastávek, skládají puzzle. Dílečky skládačky můžete vidět tamhle na stolku, není složitá, a výsledkem je portrét osoby, s jejímž příběhem budou pracovat na mikrohistorické úrovni.

Jak se tedy liší vzdělávací koncept, který používáte zde v dílně od toho ve velitelově rezidenci?

Koncept použitý tady v dílně má daleko pevnější rámec. Zaměřuje se na individuální osudy vězňů a dále přímo na toto místo a jeho dějiny za 2. světové války, kdy tady byl tábor pro politické vězně. Kdežto ve velitelově rezidenci se všechno točí kolem jediného tématu, a tím je moc. Nezajímá nás jen její pojetí za 2. světové války, ale nabízíme i příklady z dalších historických etap včetně současnosti – příklady, které se váží k mocenské nadvládě a totalitním ideologiím. Taková je naše představa. Je to výstava a stále se vyvíjející dílna v jednom.

Můžete popsat, co vás inspirovalo při přípravě expozice ve velitelově rezidenci?

Inspirovalo nás londýnské muzeum zdraví a lékařské vědy, které se jmenuje Wellcome Collection. Od nich jsme převzali ten formát, kdy návštěva muzea už není jen pasivním prohlížením artefaktů, jak dřív bývalo zvykem, ale velice individuálním zážitkem a prožitkem. Byli jsme vedení snahou udělat z návštěvy muzea příležitost zkoumat a pátrat.

Snažíme se studentům poskytnout nějaké měřítko. Například využíváme přepisů pamětnických rozhovorů, které nezřídka trvají čtyři až pět hodin. Chceme, aby se studenti zaměřili na nějaký aspekt vyprávění, třeba sexuální násilí, ke kterému docházelo v německých koncentračních táborech během okupace Norska.

Nám nejde o to, vychovat z nich historiky, ale chceme jim nabídnout takové situace, ve kterých se i v těch dobových kulisách dokáží poznat jako lidé. A když se to povede, možná je to zaujme do té míry, že o tom pak dál budou diskutovat mezi sebou.

Existují různé způsoby, jak nahrávek pamětníků využít ve vašem programu a vašich výstupech? Jak by tyto rozhovory měly na jejich příjemce zapůsobit?

Naši posluchači jsou náctiletí, kteří nejsou schopní soustředit se na poslech déle než deset minut. Je to pro ně výzva, chceme po nich hodně. Pokud je naším cílem, aby sem mladí lidé přijeli a užili si to a nepřipadali si jako pitomci, kteří se nedokáží soustředit, nebo aby rychle neztratili zájem, musíme svou nabídku přizpůsobit jejich možnostem. Takže naším cílem je vybrat zhruba dvouminutové nahrávky s velkým emocionálním dosahem, které studenty do problematiky efektivně zasvětí. A před jejich poslechem je samozřejmě potřeba dodat jim kontext, aby věděli, o jakou jde situaci. To lze například prostřednictvím textu, brožury, nebo souboru otázek. Nebo lze vložit úvod přímo před klip, kde se vysvětlí, o co tady jde nebo na co by se měli zaměřit. Zajímá nás, jak reagují a jaké otázky je v souvislosti s výpovědí pamětníka napadají.

V tom jednoznačně vidím hodnotu nahrávky, ve které vystupuje někdo, kdo už nežije, a popisuje své zkušenosti. Je to hodnota sama o sobě, i když vzpomínky takového pamětníka bývají zastřené časem. Ale podle mého názoru hlavní devizou těchto pamětnických výpovědí je emocionální dopad. I když i k tomu dokážu být kritický, protože si uvědomuji, že tím, že vybereme jen jednu scénu, která se zaměřuje na jednu situaci, a vynecháme kontext, si vynucujeme konkrétní emocionální reakci.

Vy tedy říkáte, že zapojování emocí ve vzdělávání může být problematické a vy jich používáte na to, abyste upoutali studentovu pozornost a pak s tím dále pracujete? Například za použití metod kritického myšlení?

Tak nějak. Snažíme se ve zdrojích, které máme k dispozici, najít rozhovory, úryvky, které budou v mladých lidech rezonovat. Máme tady například dvě videa, která se vzájemně doplňují. Na jednom z nich je židovský pamětník, který přežil nejen věznění ve Falstadu, ale také v Auschwitzu, a později se vrátil do Trondheimu, kde prožil zbytek života. O třicet let později, v osmdesátých letech, vyprávěl svůj příběh. Zemřel v roce 2008. A když vypráví o Falstadu a o válečném utrpení, neprojevuje moc emoce. Během rozhovoru je v podstatě netečný, protože to vypráví pětadvacet let stejně a má to naučené. Všichni víme, že pamětnické příběhy, zvlášť ty vypovídající o holokaustu, se časem často zautomatizují. Ovšem vedle této výpovědi máme ještě svědectví Nora, který zde byl vězněn z politických důvodů a který byl u toho, když tohoto židovského vězně mučili. A on se během toho rozhovoru rozpláče, protože o tom zážitku mluví možná úplně poprvé. Cloumají s ním emoce. A člověka vedoucího rozhovor to uvede do rozpaků a snaží se změnit téma, ale ten starší muž mu to nedovolí.

A my používáme oba ty klipy. A ptáme se například, proč o tom mučení ten norský vězeň vypráví tak odlišně než ten židovský, který to zažil na vlastní kůži? Způsob, jakým o tom studenti přemýšlejí, je obvykle velice podnětný. Sledují ty dvě sekvence, ty dvě různé perspektivy, těsně za sebou a většinou to na ně silně zapůsobí. Když s nimi o tom pak mluvíme, je zajímavé jít do hloubky. Ptáme se jich třeba, kolikrát si myslí, že pamětník svůj příběh vyprávěl, a oni o tom přemýšlejí.

Setkání se uskutečnilo v rámci projektů:
„Instituty Paměti národa Nová platforma pro hluboce působivé umělecké zprostředkování osobních osudů na pozadí pohnutých dějin 20.století s použitím nejnovějších interaktivních informačních a komunikačních technologií“ a „Memory of our Nations – Never forget our totalitarian heritage.“ Podpořeno Islandem, Lichtenštejnskem a Norskem prostřednictvím Fondů EHP