Na co jste se v expozici zaměřovali především? V čem je pro vás výstava nová a v čem může být nová právě pro návštěvníky?

Viktor: V Paměti národa máme letitou zkušenost s vyprávěním – od příběhů na klasických papírových výstavách ve městě po budování velkých atrakcí, jako byl například model koncentráku na Karlově náměstí nebo videomappingové projekce na Národní třídě. Když jsme projekt začali vymýšlet, dospěli jsme k tomu, že sice umíme vytvořit působivou mozaiku z příběhů, chtěli bychom ale, aby si diváci odnesli něco víc. Proto jsme se zaměřili na vyprávění jednotlivých příběhů, které dokážou vzbudit ty správné otázky.

Václav: Do budoucna by se měla expozice každý týden nebo den proměňovat a představovat tak pokaždé jiné téma. Jednou bude vyprávět o válce, podruhé o sametové revoluci. Má se rozvíjet, růst, expandovat. Proto tam nenajdete třeba ostnaté dráty nebo tanky. Celý prostor je vybudován tak, aby se mohl neustále měnit. Je to jako plátno, vše se odehrává v uších a skrze zvuk. Fyzické objekty jsou tu jen jako kulisy pro jednotlivé příběhy.

Viktor: Máme několik stovek metrů čtverečních a chceme na nich poctivě odvyprávět celé 20. století. Proto jsme se rozhodli, že expozice bude proměnlivá. Jan: Pro mě je zásadním prvkem digitální průvodce. Při procházení expozice má člověk celou dobu tablet, zařízení, které mu zprostředkovává zážitek. Je to středobod výstavy, který komunikuje s návštěvníkem – pouští mu vyprávění, naviguje ho. Skrze něj je třeba možné i vidět některé z exponátů. Zařízení dává návštěvníkovi možnost se vyjádřit, promluvit nebo jen poslouchat, když je to třeba.

Kdy a kde budeme moct interaktivní expozici vidět?

Viktor: Poprvé chceme expozici ukázat v Plzni. Připravená bude už od začátku května, a to v Návštěvnickém centru Plzeňského Prazdroje. Pro veřejnost ji otevřeme hned, jak to situace dovolí. Plzeňská výstava bude jen dočasná, ale ten stejný princip chceme naplno a se všemi detaily využít ve všech Institutech Paměti národa.

Plánujeme je otevřít v několika krajských městech, kde bude expozice natrvalo. A máte už představu o tom, kde budou Instituty stát?

Viktor: První Institut by se měl otevřít v Pardubicích na podzim 2021, následovat bude Olomouc, Brno, Praha a snad i další místa. Ve třech jmenovaných městech máme už domluvené prostory. Narážíme ale na to, že nám ještě chybí prostředky na vybavení Institutů. Aby se dočasná plzeňská výstava mohla přetavit v něco trvalého, budeme potřebovat podporu veřejnosti a firem. Proto zahájujeme na Instituty veřejnou sbírku.

V čem je chystaná expozice netradiční, a tedy i nákladná?

Jan: Ve chvíli, kdy se dělá expozice a není to jen vyvěšení fotek, je to běžně dražší než to, co děláme nyní s Pamětí národa. Je třeba říct, že v tomhle případě jsme se snažili hodně šetřit.

Viktor: Děláme to jako síť míst, kterými může procházet až 15 jednotlivců nebo dvojic. Chceme dát návštěvníkům prostor zažít si příběh individuálně a intimně. Tím pádem neděláme pouze jednu projekci, ale několik různých zastavení. A proto rostou i náklady. Kdybych to měl k něčemu připodobnit, bude to, jako kdybyste šli do muzea hrát počítačovou hru. Do muzea, kde můžete něco zažít a třeba i něco pochopit.

Jan: Výstava je inteligentní, ví o návštěvníkovi a reaguje na něj. Má ho vtáhnout do příběhu a zároveň má být hravá. To samozřejmě stojí čas vynaložený na programování, vymýšlení a samozřejmě i složitější technologie.

Václav: Expozice také pracuje s řadou efektů, například se světlem, promítá se skrze kouř do obličeje a pracuje se s abstraktními prvky a zvukovými vjemy. Využíváme i rozšířenou realitu. Skrz iPad se otevře okno do jiné místnosti, do jiného času, a tak půjde pozorovat, co se dělo v minulosti.

Jak je celá expozice propojená s příběhy Paměti národa? Jaká je tu jejich role?

Václav: Technologie má být spíš neviditelná. Chce dokreslovat příběh, nemá být pro efekt a má spíš podporovat audio, o kterém Paměť národa je. My s tím jenom pomáháme a zapojujeme do toho další smysly.

Jan: Efekty chceme vtáhnout do děje. Mají jen podpořit hlavní smysl expozice, kterým je vyprávění příběhů.

Viktor: Když se řekne „pamětnické výpovědi“, vždy se mi vybaví obrazovka s pamětníkem, který mluví ve smyčce. A to mi přijde vlastně dost dehonestující, když s tím člověk pracuje takhle. Když se vezme jen jeden výsek a nechají pamětníka mluvit na videu pořád dokola jako kolovrátek. Pro mě je tedy obrovská výzva pracovat s cizím svěřeným příběhem, aby to bylo atraktivní a poutavé a neztratilo to tu koncentrovanost. Ta mi přijde důležitá.

Až budete instalací provázet svoji rodinu, co jí ukážete? Na co jste nejvíc pyšní?

Václav: Expozice nemá jeden highlight, funguje spíš jako celek. To, co bych chtěl ukázat a čím se chci pochlubit, je celá ta interakce mezi zvukem, iPadem a vizuálem.

Jan: Já bych byl hrdý, kdybych mohl dát babičce do ruky tablet, nechat ji projít si expozici bez toho, aby s tím měla jakékoliv technické problémy. Aby to celé bylo intuitivní.

Viktor: Byl bych nejšťastnější, kdyby si to moje babička chtěla projít ještě jednou. Protože tu expozici koncipujeme tak, že vyprávíme více příběhů, které tu návštěvník může prožít. A že se tam lidé mohou vrátit a vyslechnout si vyprávění znovu z úplně jiného pohledu.